Veřejnost a stát v pozdní republice. Krátké zamyšlení nad metaforou rozpadající se monarchie

Veřejnost a stát v pozdní republice. Krátké zamyšlení nad metaforou rozpadající se monarchie

Občas zaznívá, že žijeme v době, kdy se republika chová jako rozpadající se monarchie. Nejde přitom o lacinou metaforu, ale o možný analytický rámec pro uchopení krize legitimity, důvěry a reprezentace, která se táhne napříč liberálně-demokratickými režimy. Tento text se pokouší tuto metaforu rozebrat bez předsudku a bez moralizace – jako heuristický nástroj srovnání, který nám umožňuje lépe porozumět současnému stavu pozdně moderních států.

Historické paralely jako monarchie ve fázi delegitimizace

Evropské dějiny znají více forem krizí vládnutí, ale rozpad monarchií na přelomu 19. a 20. století nabízí zvláště poučný případ. Klíčovým rysem nebyl ani tak puč či revoluce, jako spíše pozvolná ztráta legitimity. Panovníci přestávali být vnímáni jako garance pořádku, bezpečí a kontinuity. Místo toho byli spojováni s nehybností, nedostatečnou schopností reagovat na strukturální změny (např. industrializace, urbanizace, masová politika) a s životem v „jiném světě“ než jejich poddaní.

Podle Maxe Webera je právě legitimita tím, co drží stát pohromadě. Je-li autorita vnímána jako oprávněná, může být efektivní i bez použití síly. Pokud je ale stát vnímán jako cizí těleso – odtažitý, nekompetentní nebo zkorumpovaný – začíná erozi jeho základní funkce: symbolické integrace společnosti.

Stejně jako pozdní monarchie, i dnešní republiky trpí erozí důvěry ve státní instituce, oslabením politické imaginace a zpochybněním samotné představy společného dobra. Tato krize je méně patrná na úrovni formálních institucí (volby, ústava), a více na úrovni každodenního politického vědomí. Čím dál více občanů se stává afektivně a kognitivně odpojenými od systému, který má být výrazem jejich vůle.

Republikánské formy, předrepublikánská praxe

Rozpadající se monarchie byly často charakteristické koncentrací moci, jejíž zdroje nebyly transparentní, a jejíž reprodukce probíhala skrze dědičnost, klientelismus či kulturní kapitál. Parlamenty existovaly, ale jejich rozhodování mělo často rituální povahu, postrádající skutečný vliv na chod státního aparátu. Vládnutí se odehrávalo skrze „dvorské kruhy“, v nichž rozhodoval přístup, nikoliv veřejný zájem.

Dnešní republiky – přinejmenším v některých svých aspektech – vykazují struktury vládnutí, které lze označit jako oligarchické nebo technokratické. Dochází k tzv. elitní cirkulaci, při níž se moc udržuje uvnitř omezených sítí (politických, ekonomických, mediálních), přičemž tyto sítě často nejsou formálně viditelné, ale jejich vliv je faktický.

Volby zůstávají hlavním mechanismem reprezentace, avšak jejich symbolická nosnost slábne – ne proto, že by lidé přestali volit, ale proto, že přestávají věřit, že tím mohou něco zásadního změnit. Jde o jev, který Pierre Rosanvallon popsal jako krizi representativity, kdy instituce stále fungují, ale reprezentovaní se přestávají cítit být zastoupeni.

Strukturální fragmentace a rozpad (nejen) politické imaginace

Podobně jako na sklonku předmoderních monarchií, i dnes sledujeme určité ochromení schopnosti myslet politiku jako celek. Občanství se fragmentarizuje, společnost se individualizuje a zároveň polarizuje. Vládnoucí diskurz se rozpadá do technokratického jazyka, který často nedokáže vyjádřit normativní konflikty ve společnosti – a tím selhává jako nástroj veřejné deliberace.

Když Jürgen Habermas mluví o „kolonizaci životního světa systémem“, popisuje přesně tento proces: formálně racionální systémy (právo, ekonomika, administrativa) pronikají do oblastí, kde by měly dominovat hodnoty, smysl a dialog. Výsledkem je odcizení veřejnosti od správy věcí veřejných. Ne proto, že by občané byli apatičtí – ale protože mají zkušenost, že jejich hlas je irelevantní.

Republice nestačí přežít, musí být obnovena

Metafora rozpadající se monarchie nás nevede ke katastrofickému obrazu kolapsu. Spíše upozorňuje, že krize, v níž se nacházíme, není krizí jednoho vládního období, jedné vlády nebo jedné ideologie. Je to krize dlouhého trvání, která zasahuje samotné základy moderního pojetí státu jako nástroje veřejné moci, odpovědné a legitimní.

Republika jako forma politického zřízení není ohrožena zvnějšku, nýbrž vyprázdněním vlastního obsahu. Tím, že ztrácí schopnost být výrazem společného zájmu, obecných hodnot a naděje. Když se stát stává „správcem systému“ místo „prostorem pro politické sebeurčení“, otevírá se prostor buď pro cynismus – nebo pro radikální alternativy.

Otázka nestojí, zda se republika zhroutí, ale zda se dokáže proměnit, aniž by ztratila to, co ji činí důstojnou; důvěru, otevřenost, emancipaci a soucit s reflexí možného, svobodu myšlení a zodpovědnost jednání.