Komunismus a neoliberalismus. Anatomie nepravd a zrcadlových utopií.

Komunismus a neoliberalismus. Anatomie nepravd a zrcadlových utopií.

Článek zkoumá překvapivé strukturální podobnosti mezi komunismem a neoliberalismem z pohledu historické sociologie. Ačkoliv se tyto ideologie prezentují jako nesmiřitelné protiklady, sdílejí hluboké rysy; víru v jedinou správnou cestu, silný stát, depolitizaci společnosti, utopickou víru v modernizaci a destrukci solidarity. Esej analyzuje tyto paralely jako projev širších mocenských logik modernity a argumentuje pro obnovu veřejné sociologie jako kritického pole porozumění sociální změně.

O dvou ideologiích, které se míjejí a potkávají

Na první pohled jsou komunismus a neoliberalismus antipody. Jeden sliboval svět bez tříd a vykořisťování, druhý prosazuje svět svobodných trhů a individuální zodpovědnosti. Jenže právě jako v době studené války, kdy se oba systémy vzájemně definovaly a utvrzovaly své hranice, ukazuje se při hlubší sociologické analýze, že se navzdory ideologickým proklamacím strukturálně podobají. Tato esej rozebírá komplementaritu těchto dvou režimů jako antagonických zrcadel, jejichž utopie selhaly právě proto, že byly v jistém smyslu více podobné, než by (si) samy připustily.

Pokusme se k oběma směrům přistoupit ne jako k ideologickým etiketám, ale jako k sociálně-organizačním logikám, které vytvářejí systémy jednání, výroby, výchovy i subjektivity. A právě z tohoto hlediska se ukazuje, že jejich protikladný náboj zakrývá několik klíčových paralel.

Historicko-sociologická metoda. Od ideologie ke strukturálním paralelám

Základem zde uplatňovaného přístupu je historicko-sociologický pohled na ideologie jako na systémy kolektivně sdílených struktur, které formují jak institucionální řády, tak normativní pojetí lidské existence. Ideologie nejsou pouze "názory", ale aktivně utvářejí jednání, hodnoty, ale také hranice možného a legitimního.

Analytický rozdíl mezi ideologií jako diskursem a ideologií jako institucí je zde zásadní. Následné paralely mezi komunismem a neoliberalismem proto nejsou produktem voluntaristické analogie (jak činí mnozí), ale výsledkem sledování podobných forem racionalizace, normalizace a kontroly v rozdílných historických kontextech.

Víra v jediné řešení. Teleologie pokroku

Komunismus operoval s pojmem historické nutnosti. Od primitivního komunismu, přes kapitalismus k socialismu a nakonec ke komunismu: dějiny jako dělnické nebe. Tato teleologie byla nejen filozofickou strukturou, ale i politickou taktikou: co je historicky nutné, není třeba zpochybňovat.

Podobně neoliberalismus tvrdí, že trh je nejen efektivní, ale také morální mechanismus přirozené selekce, který si zasluhuje globální aplikaci. Rozšíření trhu je prezentováno jako evoluční adaptace, odpor jako archaismus. Neoliberální racionalita tak podle Brown (2015) přeformátovává i samotné pojmy demokracie, občanství a spravedlnosti.

Tato víra v jediné řešení, v jediný výběr bez alternativ, není technickou záležitostí, ale strukturou moci. Každá teleologie potlačuje možnost kritiky, protože odpor se interpretuje jako deviace od nevyhnutelnosti.

Silný stát jako garant "svobody"

Jednou z největších mystifikací neoliberalismu je jeho deklarovaný odpor ke státu (a nebo jeho slepá adorace?). Ve skutečnosti však každý neoliberální režim počítá s aktivní rolí státu v zabezpečování kapitalistických institucí, privatizace a deregulace. Zatímco levicový populismus spoléhá na stát jako distributora, neoliberalismus spoléhá na stát jako policistu trhu.

Komunistický stát byl represivní a otevřeně autoritářský. Neoliberální stát je represivní skrytě, a to v podobě zadlužených jednotlivců, povinných reforem, kvazi-tržního vzdělávání a řízené soutěže. Oba formy vytvářejí systém, v němž je svoboda deklarována, ale reálně omezená.

Depolitizace a antropologický redukcionismus

V obou ideologiích dochází k omezení politického prostoru. Komunismus ztotožňuje stranu se vůle lidu. Neoliberalismus ztotožňuje trh se svobodou jednotlivce. V obou případech mizí místo pro pluralitu, konflikt a deliberaci.

Navíc oba systémy formují nové typy subjektivity. Komunismus produkuje kolektivního pracujícího hrdinu, neoliberalismus samostatného podnikatele sebe sama. Jak ukazuje Michel Foucault ve svých analýzách biopolitiky, moc se transformuje ze zákazu na optimalizaci, z donucení na seberegulaci.

To, co je prezentováno jako osvobození subjektu, je ve skutečnosti jeho reorganizace podle vládnoucí racionality. V obou režimech tedy nevidíme zmizení moci, ale její vnitřní kolonizaci subjektu.

Modernizace jako destruktivní utopie

Komunismus i neoliberalismus byly hnací silou masivních procesů modernizace. Procesů industrializace, urbanizace, reorganizace vzdělávání, rodiny i přeměny přírody. V obou případech jde o projekt "velké společenské transformace" (Polanyi), který se pokouší přepsat lidské vztahy do jediného principu. Třídního nebo tržního.

Scott (1998) ve své klasické studii ukazuje, jak vizuální, byrokratická a expertní logika státu redukuje komplexní realitu na jednoduché modely. To platí jak pro komunistické pěstební plány, tak pro neoliberální metriky ve vzdělávání či zdravotnictví. V obou případech dojde k rozkladu toho, co nebylo "přínosné".

Reálné důsledky v rozpadu solidarity a vyprázdnění smyslu

Komunismus vedl k atomizaci společnosti skrze vůli k totalitní kontrole. Neoliberalismus vedl k atomizaci skrze internalizaci konkurence. V obou případech mizí solidarita jako živá tkáň občansky propojeného světa. Čerství pamětníci vzpomenou na slavné heslo o "povinné solidaritě". Komunismus tuto tkáň zlikvidoval skrze politickou perzekuci a vynucenou loajalitu, neoliberalismus skrze privatizaci rizika a erozi veřejného prostoru.

Oba systémy produkovaly cynismus. Komunismus jako režim pokrytectví, kde se jedna věc říkala a druhá dělala, neoliberalismus jako režim indiference, kde se solidarita stala "neefektivní". Jak podotkl Byung-Chul Han (2010), neoliberální společnost vyčerpává člověka v nekonečné sebeoptimalizaci, stejně jako komunismus vyčerpával lidskost v nekonečném budování světle zítřků.

Čím nám identifikace jejich podobností může posloužit?

Nejde o relativizaci jejich zločinů či o hledání syntézy. Spíše jde o poučení, že antagonismus mezi "pravicí" a "levicí" může zakrývat hlubší strukturální shody v organizaci moci, racionalitě řádu a v obrazu člověka. Historicko-sociologický pohled upozorňuje, že formy moci se mění, ale jejich logika trvá.

Pro historické sociology je to příležitost k rozvoji veřejné sociologie, která nebude volat po návratu minulých režimů, ale po obnově dialogického prostoru, v němž má sociologická imaginace kritické místo. Sociologie, která rozpozná v moci nejen nástroj výstavby, ale i schopnost maskovat svou povahu jazykem svobody, racionality a pokroku (ať se tím myslí vlastně cokoliv).

Bibliografie

Harvey, D. (2005). A Brief History of Neoliberalism. Oxford University Press.

Brown, W. (2015). Undoing the Demos: Neoliberalism’s Stealth Revolution. Zone Books.

Scott, J. C. (1998). Seeing Like a State. Yale University Press.

Han, B.-C. (2010). Die Müdigkeitsgesellschaft. Matthes & Seitz.

Žižek, S. (2011). Living in the End Times. Verso Books.

Polanyi, K. (1944). The Great Transformation. Beacon Press.

Foucault, M. (2008). The Birth of Biopolitics. Palgrave.