Rozhovor s významným sociologem profesorem Janem Kellerem

Můj rozhovor s významným českým veřejným sociologem vznikl v minulém roce 2022. Pan profesor chvíli váhal, ale po představení mého disertačního projektu nakonec s rozhovorem svolil. Rozhovor pro běžného čtenáře může mít nezvyklou strukturu, proto bych rád na úvod vysvětlil alespoň stručně teoretické pozadí otázek, které panu profesorovi kladu. Česká sociologie má bohatou historii potýkání s politickou mocí. Zároveň u nás nemáme mnoho sociologů, kteří by promlouvali do veřejného prostoru, tím spíše pokud jde o sociology s významnou publikační činností. Tyto dvě základní úvahové linie, tedy a) potýkání se s politickou mocí, b) veřejná angažovanost s využitím sociologického vědění mě přivedlo k jednomu zajímavému konceptu tzv. veřejné sociologie. Jde o zásadní sociologickou teorii, kterou znovu na akademické (a veřejné) světlo před několika lety vynesl tehdejší prezident Americké sociologické asociace Michael Burawoy. Koncept má samozřejmě svou dávnou historii, pro jejíž analýzu zde na tomto místě nemáme prostor, ale zcela nepochybně oživil otázku hodnotového zakotvení (nejen) sociologické vědy a důležitosti veřejné sféry. Veřejná sociologie využívá poznatky vlastní profesionální sociologické tradice – i sám Burawoy se odvolává na teorie Talcotta Parsonse (pokud jde např. o jeho schéma AGIL) anebo na teorii komunikativního jednání významného německého sociologa Jurgena Habermase. Veřejná sociologie je tak vázána hodnotou dialogu s publiky – ať akademickými anebo těmi neakademickými. U nás máme několik málo dalších sociologů, kteří se takových úvah nezdráhají a dále jej alespoň částečně rozvíjejí. Docent Dušan Janák proto tak právem mohl Jana Kellera nazvat veřejným sociologem. Profesor Zdeněk Nešpor pak zcela právem některé aspekty veřejné sociologie vidí v tzv. Republice sociologů – tedy u těch sociologů pro český stát nejzásadnějších. Jde o první prezidenty Československa, T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Oba měli sociologické vzdělání, oba se pohybovali na politickém i vědeckém poli a sociologické vědění využívali pro své politické cíle. K budování státu. V tomto ohledu je zde významná taktéž postavy dalších intelektuálů, kteří sociologii využívali ke kultivaci demokratického dialogu. Můžeme vzpomenout významného prvorepublikového žurnalistu Ferdinanda Peroutku, filosofa Emanuela Rádla, demografa Františka Fajfra, ale také důležitou postavu filosofa Jana Patočky. Všichni z nich využívali své vědění i ve veřejném prostoru a snažili se o dialog s mnoha publiky – jak s publikem akademickým, tak s publikem neakademickým. Schéma rozhovoru je částečně přebrané ze studie Alberta Tzenga (2017), který takové rozhovory prováděl v asijských zemích (např. Taiwan a Singapur). Práci později obhájil na britské University Warwick. Jeho práci později využili další sociologové, kteří koncept veřejné sociologie v zahraničí rozpracovávají, a tak tento koncept má zcela nepochybně – slovy Burawoyovými – typický národnostní kontext. Profesor Keller je v tomto smyslu pozoruhodným (a bohužel velmi nedoceněným) veřejným sociologem, jehož sociologické analýzy společností, rozbor jejich dějin, pedagogická činnost a veřejná angažovanost spojuje rysy čehosi, co přesahuje i „pozoruhodný koncept veřejné sociologie“ (Petrusek in Nešpor a kol. 2014). Veřejný intelektuál ve službách veřejnosti i státu.

Rozhovor je rozdělen na několik oblastí – biografie, instituce, instituce a stát, angažovanost a distancovanost a mezinárodní pole. Veřím, že rozhovor může přispět k dalším tolik potřebným diskusím v naší společnosti. A i když nesdílím Kellerovu tezi o nemožnosti kultivace veřejného prostoru, sympatie k tomuto velikánovi českého sfociologického myšlení nepokrytě skrývat nebudu.

Za trpělivou jazykovou korekturu vřele děkuji Jitce Šímové Vlásenkové.

V Českém Středohoří jednoho sychravého podzimu

dne 11. listopadu 2023

1. Biografie

Jak se stalo, že jste se vlastně stal sociologem, nebo že jste se o sociologii začal zajímat?

Po maturitě na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku Místku jsem chtěl studovat v Brně učitelský obor čeština-dějepis. Bylo to v roce 1974. Neformálními cestami se moji rodiče dozvěděli, že se jedná o kombinaci vysoce žádanou a bylo jim naznačeno, že nemá smysl, abych se na ni pokoušel dostat. Přestože jsem neměl žádný kádrový vroubek a byl jsem dokonce čerstvě kandidátem KSČ, tato studijní kombinace byla určena pro jiné formáty. (Podotýkám, že o deset let později v době vrcholící normalizace se na tento učitelský obor dostal bez problémů jistý Petr Fiala z Brna). Zároveň jsem se tehdy dozvěděl, že byl otevřen neučitelský obor historie-sociologie, o který není prakticky žádný zájem. Chtěl jsem studovat historii, proto jsem si před přijímačkami prolistoval v městské knihovně jakousi brožuru o sociologii.Příliš jsem se z ní nedozvěděl. Na přijímací zkoušky z dějepisu jsem byl dokonale připraven doktorem Leošem Stolaříkem, který u nás na gymnáziu učil poté, co ho při prověrkách vyhodili z pedagogické fakulty v Ostravě. Půjčoval mi knihy z historiografie po celých bednách. V přijímacích zkouškách na dějepis jsem získal nejvíce bodů ze všech uchazečů. U přijímací zkoušky na sociologii jsem dostal jen jedinou otázku, a sice od doktora Jaroslava Stříteckého. Zeptal se mne, zda znám jméno Cimrman. To jméno jsem neznal, přesto jsem byl přijat.

Jaká byla hlavní kariérní rozhodnutí (phd dráha, zaměstnání, volba)?

Po vystudování filozofické fakulty v Brně jsem nastoupil jednoletou vojenskou službu. Ještě během ní jsem složil v létě 1980 doktorskou zkoušku na katedře obecných dějin. Obhájil jsem práci na téma geneze koncepce dějin Maxe Webera, kde jsem se zabýval především formováním Weberova pojetí feudalismu. Vedoucím mé práce byl profesor Jaroslav Kudrna, který vedl také mé studentské práce v průběhu studia. S těmito pracemi jsem se od druhého ročníku účastnil celostátní soutěže studentských vědeckých a odborných prací. Pořadí vítězů bylo každým rokem stejné. Na prvém místě musel stanout absolvent vysoké politické školy anebo školy vojenské. O druhé a třetí místo jsme soupeřili pravidelně s o něco málo starším Miloslavem Ransdorfem. Jeho vedoucím býval profesor filozofie Jindřich Zelený z Prahy, a musím uznat, že já jsem končíval třetí. Po absolvování vojenské služby jsem nastoupil v září 1980 jako aspirant na Filozofickém ústavu Akademie věd v Praze na Jilské ulici. Mým prvním úkolem bylo založit v ústavu organizaci SSM. Z ústavu jsem odešel dobrovolně po třech měsících, tedy ke konci roku 1980. Nebylo to z politických důvodů, nebyl jsem žádný disident. Byl jsem tím prostředím znechucen tak nějak všeobecně. SSM tam poté založili noví aspiranti, o kterých jsem se teprve koncem roku 1989 dozvěděl, že jsou velkými ctiteli Václava Havla. Já jsem nastoupil jako pomocný dělník do textilního závodu Slezan ve Frýdku-Místku. Tady byla pracovní atmosféra příjemnější, pracoval jsem v četě Romů, kterým se tehdy ještě říkalo Cikáni. Každou pracovní přestávku se ten nejhubenější z nich protáhl okýnkem a přinesl na šatnu čučo (rybízové víno). Já jako jediný jsem se na víno skládat nemusel, protože jsem jako nováček vydělával nejmíň. Zato se kolegové dožadovali, ať jim vykládám o sociologii, což jsem dělal s plným nasazením. I když jsem získal jejich důvěru, odmítali mi půjčovat vysokozdvižný vozík se zdůvodněním, že jsem doktor, takže bych jim ho „pojebal“. S žádnou jinou diskriminací jsem se z jejich strany nesetkal. Horší to bylo, když jsem nastoupil po několika týdnech jako závozník pivovaru v ČSAD Nošovice. Řidič, ke kterému jsem byl pro rozvoz piva přidělen, se vůči mně choval arogantně, jakmile zjistil, že mám doktorát. Naštěstí byl jedním ze závozníků můj dobrý kamarád Ivoš, několikrát odsouzený za násilné trestné činy. Nechal si řidiče nastoupit a pohrozil jim, že kdo bude na mne sprostý tomu „vykopne zuby“. Od té doby byl můj status v kolektivu respektován. Na jaře 1981 jsem nastoupil jako učitel na Střední pedagogickou školu v Havířově, která vzdělávala učitelky mateřských škol a družinářky. Vyučoval jsem na ní déle než dva roky asi pět nebo šest předmětů, mezi nimi dějepis. Bylo to nejromantičtější období mého života. 

Jaké pro Vás byly hlavní mezníky na cestě k profesionální sociologii?

V roce 1983 zemřel vedoucí katedry sociologie v Brně, docent Koettner, stranický inspektor vysokých škol, který mne z nějakého důvodu neměl rád. Profesor Kudrna mi napsal, že se mohu do Brna vrátit. Tehdy jsem se vrátil k sociologii a postupně přebíral přednášky z obecné sociologie od doktora Ovesného. Spolu se mnou nastoupil na katedru i o rok starší Ladislav Rabušic, který se věnoval empirické sociologii. Protože jsem se po čas studia věnoval především německé historiografii, začal jsem vlastně až tehdy studovat sociologii do hloubky. Zároveň jsem začal studovat po večerech francouzštinu, a to opět kvůli romantice a oblibě francouzské kultury. Začátky byly hodně klopotné, přitom jsem nemohl tehdy tušit, jaký vliv to bude mít na moji další profesní orientaci.

Které osobnosti Vás během Vaší dráhy ovlivnily, a jak?

Na katedře sociologie v Brně byli tehdy odloženi lidé, kteří neprošli prověrkami po roce 1968. Filozof docent Nový, sociolog Pavel Pácl, sociolog Ivo Možný. V Praze by tito lidé nemohli na vysokých školách působit, poměry v Brně byly liberálnější a podobaly se spíše těm bratislavským. Všichni byli o generaci starší než já a profesně je zajímaly jiné okruhy než mne (doc. Nový se zabýval německou filozofií, doktor Pácl dělal výzkumy volného času, doktor Možný táhnul k anglosaské antropologii). Pravidelně se pořádaly semináře o životním způsobu, na které jezdili sociologové, kteří nebyli v kurzu v Praze. Hlavně doktor Petrusek a doktor Jiří Musil. Znali jsme se tedy všichni, ale nemám dojem, že by tím vznikla nějaká sociologická škola. V polovině 80. let jsem dva roky absolvoval externí aspiranturu na katedře sociologie v Praze, kde se ke mně velice vstřícně chovali Jan Sedláček a Eduard Urbánek. Ukončil jsem ji obhajobou práce na téma sociální jednání a získal v roce 1987 titul CSc. Za tu práci se dodnes trochu stydím, protože jsem v ní dokazoval, že ideálním mechanismem pro sladění problematiky sociálního mikrosvěta a makrosvěta je mechanismus trhu. Dnes už o trhu či o tom, co je za něj vydáváno, žádné iluze nemám.

Které společenské události Vás jako sociologa formovaly?

V roce 1989 jsem měl 34 let. Do té doby jsem byl v kategorii nezralých soudruhů, kteří jsou příliš mladí na to, aby mohli do něčeho mluvit. Prakticky přes noc jsem se dostal do kategorie starých struktur, které by mohly ohrozit naši křehkou svobodu. Ani jedno ani druhé mi nijak nevadilo, prokousával jsem se francouzštinou pro samouky.

Jaký epistemologický a metodologický směr je Vám blízký? Jak jej využíváte během své práce či výzkumu? Využíváte ke svému sociologickému vědění i jiné oborové znalosti?

Na všechny směry a školy v sociologii pohlížím s určitým odstupem. Sociologie se zrodila ze dvou předpokladů, oba najdeme už u Augusta Comta. Prvý říká, že sociální svět je poznatelný v principu stejně jako svět přírody. Druhý říká, že poznání sociálního světa má sloužit k jeho optimálnímu řízení. Pokud je v sociologii něco spolehlivě známo, pak to, že ani jeden z těchto předpokladů neplatí a že oba jsou vlastně nežádoucí. Z tohoto hlediska není jasné, proč by měl být nějaký směr v sociologii žádoucnější než jiný. V tomto smyslu je mi bližší vyjádření tuším, Lewise Cosera než stanovisko Durkheimovo. V reakci na Durkheima Coser prohlásil, že pokud by byla sociologie k něčemu užitečná, nezabýval by se jí ani hodinu. Je to samozřejmě trochu přehnané. Sociologie může být užitečná jako pole, ve kterém můžeme studovat, jak vlastně fungují módní vlny a jak jsou všechny zoufale pomíjivé. V praktickém životě sociologie příliš nepomůže. Můžeme však být hrdi na to, že na rozdíl od mnoha vědních disciplín, exaktních v tom nejpřísnějším slova smyslu, alespoň neškodí.

Jaká publika oslovujete, ke komu nejvíce výsledky své práce směřujete a která publika jsou pro Vás nejdůležitější? Využíváte pro oslovení různých druhů publik nějaká média?

Začal jsem psát knihy a vystupovat na veřejnosti až v devadesátých letech. Více než jednu dekádu jsem se věnoval společenským aspektům ekologie. Byl jsem v kontaktu s Josefem Vavrouškem, Ivanem Dejmalem, Petrem Kužvartem, Bedřichem Moldanem. Angažoval jsem se v Hnutí Duha, spolupracoval na časopise Poslední generace. Měl jsem desítky přednášek ročně od Šumavy až po Prešov. O sociologických knížkách, které sem publikoval, jsem pořádal přednášky pro veřejnost v knihovnách, hlavně na severní Moravě a v Městské knihovně v Praze. Od roku 1998 jsem začal psát komentáře do deníku Právo. Psal jsem tam až do dubna 2021, tedy více než dvacet let. Během té doby vyšlo v Právu více jak 4000 mých komentářů. Na jaře 2021 byla spolupráce ukončena poté, co jsem usoudil, že výrazně vzrostl počet komentářů, které mi neotiskli. Týkaly se Vrbětic, Dukovan a podobně příliš ožehavých témat, které souvisely s ostře protiruskou linií české politiky v posledních letech.

Kolik času a energie Vám zabere jednotlivá činnost během Vaší práce? Jaký je balanc mezi rolemi?

Nikdy jsem nevykonával žádnou řídící funkci, takže jsem svůj čas dělil mezi četbu odborné literatury, psaní knih a přípravu přednášek doma i v cizině. Zabralo mi to tolik času, že si nedovedu představit, jak může někdo k tomu všemu navíc ještě cokoliv řídit a organizovat.

Je pro Vás citační index, impakt faktor a prestiž důležitá? Pokud ano/ne, proč? Jsou pro Vás jiné faktory důležitější?

Měl jsem to štěstí, že jsem většinu života prožil v dobách, kdy se žádné impakt faktory nesledovaly. Díky tomu jsem se mohl zaměřit na téma svého zájmu místo toho, abych se stylizoval do psaní, od něhož lze očekávat nějaké body pro pracoviště. Skutečnost, že tyto nesmyslné ukazatele nabyly na váze, byla jedním z důvodů, proč jsem v roce 2014 kandidoval do Evropského parlamentu a odešel raději do Bruselu. Výkaznictví a rituály nesmyslných činností tam byly sice ve stejném objemu, ale za trochu jiný plat než v našem školství. Citace byly pro mne důležité jen jednou. Díky tomu, že se v Kanadě objevily citace z jednoho mého vystoupení v Paříži, získal jsem dostatek bodů ohledně zahraničních citací vyžadovaných pro udělení profesury v roce 1999.

Jak je Vaše agenda podporována/regulována katedrou/ústavem?

Od počátku devadesátých let až do odchodu do Bruselu jsem získal řadu grantů od Grantové agentury ČR. Fakulty v Brně a poté v Ostravě, na kterých jsem působil, získávaly body za grantovou činnost, takže mi dávaly naprostou volnost ohledně tématu, na kterém jsem pracoval, a času, který jsem tím strávil. GAČR mi za celou tu dobu odmítl udělit grant pouze ve dvou případech. Někdy po roce 2000 na monografii Sociologie středních vrstev, kterou považuji za svoji nejsociologičtější knížku. A podruhé opakovaně v letech 2020 a 2021 na knihu Současná francouzská sociologie. Tentokrát se zdůvodněním, že jsem dosud nepublikoval žádné knihy ve Francii, což je nesporně pravda.

2. Instituce

Vzpomenete si na původní dojem, jaký na Vás ústav/katedra udělala? A jak ji vnímáte dnes?

Většinu profesního života jsem prožil na katedře sociologie v Brně a na katedře sociální práce v Ostravě. V Brně jsem nastupoval v roce 1983 a katedra sociologie na mne působila jako pohodové místo, kde se každý realizoval po svém. Jeden skládal texty k písničkám, druhý radil v manželské poradně, třetí vedl zajímavé filozofické debaty v blízké restauraci. Prostě jsem si to tam oblíbil hned na první pohled. V devadesátých letech už to tam tak útulně nevypadalo, začala se z toho budovat velká instituce, zavedla se burza kreditů a začalo přetahování v úspěšnosti citačních indexů. Když odešla katedra z filozofické fakulty a začala budovat nový ústav společně s politology, ztratila pro mne veškeré kouzlo. Dnes ji nevnímám nijak, už přes dvacet let jsem v Brně nebyl. Původní kolegové zemřeli a s těmi novými jsem se před svým odchodem nijak zvlášť nesblížil.

Co se u Vás v práci oceňuje, a co může vést k povýšení?

Už je to skoro čtvrt století, co jsem se stal jako jeden z nejmladších lidí v republice profesorem, takže skutečně netuším, co dnes může k povýšení vést. Upřímně řečeno, o povýšení jsem se nestaral, dělal jsem to, co mne bavilo. Byl jsem na brněnském pracovišti nejmladší, takže jsem bral svým způsobem za přirozené, že pro to, abych se mohl věnovat tomu, co mne baví, jsem musel týdně odučit zhruba stejný počet výukových hodin jako všichni moji starší kolegové dohromady. Doufám, že tu profesuru jsem nedostal kvůli tomu.

Jaká je Vaše role ve vztahu k univerzitám, dalším organizacím a ke státu/státní politice?

Nikdy jsem neměl žádnou funkci ve vedení žádné univerzity, neangažoval jsem se v profesních organizacích a do politiky jsem vstoupil mezi lety 2014 až 2019, a to nikoliv na státní, ale celoevropské úrovni, což byla svým způsobem spíše shoda okolností, kterou jsem sám neinicioval.

Pokud jde o kolegialitu, převládá u Vás spíše kompetice/kooperace/izolace?

V 90. letech jsem byl podle jakéhosi výzkumu nejproduktivnějším sociologem v republice, měřeno především počtem knižních, ale i časopiseckých publikací. Neměl jsem ale pocit, že bych tím s někým soupeřil. Případ kooperace jsem zaznamenal jenom jednou, když jsem společně s jedním mladým statistikem pracoval na knížce o společnosti vzdělání. Spolupráce se ovšem omezovala na to, že on spočítal to, co jsem mu zadal. Já jsem nevěděl, jak se to počítá, on nevěděl, co by vlastně počítat měl. Nejlepší způsob práce, který se mi celoživotně osvědčuje, je naprostá izolace.

Během své kariéry, pozoroval jste nějaké zásadní institucionální změny?

Z klasiků sociologického myšlení mne snad nejvíce ovlivnil Vilfredo Pareto. Potvrdil můj dřívější pocit, že dění probíhá v kruhu. Mění se jen vnější kulisy, obsah zůstává stále stejný a je výsledkem jednání, jehož impulzy nevnímáme a jež si až dodatečně snažíme před sebou i druhými racionalizovat. Nejpozději od let strávených v Bruselu mám intenzivní pocit déjà vu. Obrovsky narůstá úloha ritualizovaného jednání, byrokratické nahrazení cílů prostředky je stejné, jako bylo osmdesátých letech. Ti, kdo jsou dole, vidí, že nerozhodují odborníci, těm nahoře to nevadí. Místo odbornosti sázejí na naprostou loajalitu vládnoucímu diskurzu. Místy je to až tragikomické. V devadesátých letech jsem byl veřejně označován politiky ODS za ekoextremistu. Dnes stejní politici či jejich pokračovatelé prosazují Green Deal, který neskutečně omezuje lidskou svobodu v míře, kterou bychom se v 90. letech neodvážili ani vyslovit. Stejný politik, který byl ministrem vnitra v době, kdy byly ekologické organizace vedeny jako extrémistické, projevil před pár lety zájem kandidovat za Zelené na funkci senátora. Snažil jsem se popsat ten vývoj v kruhu v knížce Odsouzeni k modernitě. Ale události posledních let mne přesvědčily, že mám žalostně málo fantazie. 

3. Od instituce ke státu

Jak byste kategorizoval instituce, se kterými spolupracujete nebo jim nějak propůjčujete své sociologické vědění? Jak s jednotlivými institucemi spolupracujete nejčastěji?

V 80. letech jsem to, co by se snad dalo nazvat sociologickým věděním, využíval výhradně ve výuce na univerzitě v Brně. V 90. letech jsem se hodně angažoval v ekologických spolcích a sdruženích, kde jsem se snažil rozptylovat přílišné iluze o tom, že lidé jsou schopni a ochotni změnit své chování vlivem osvěty. Když jsem takového dojmu nabyl na sto procent, s ekologickou osvětou jsem logicky skončil. V letech 1988 až 2021 jsem sociologické prvky uplatňoval v článcích v Deníku Právo. Zaměřoval jsem se především na problematiku sociálního státu, privatizace veřejného sektoru a odlišné zájmy různých společenských skupin. V počáteční fázi svého působení v Evropském parlamentu jsem se epizodicky snažil uplatnit své vědění z oblasti sociální a environmentální při připomínkování několika dokumentů, ale brzy jsem zjistil, že je to zbytečné. O odbornost nemá v této instituci nikdo zájem, funguje to tam podle jiných pravidel. Před deseti až patnácti lety jsem vystupoval jako sociolog na konferencích ČSSD. Vzpomínám si, jak se při jenom z mých klíčových vystoupení, na které jsem se dlouho připravoval, vyprázdnil celý sál, protože v předsálí se zrovna rozhodovalo o rozdělení pozic pro příští volby. Myslím, že právě tento moment byl pro mé sociologické působení nejcharakterističtější.

Jak do Vaší práce zasahuje státní administrativní síla? V čem je prospěšná, v čem restriktivní?

Obecně mohu říct, že výkaznictví všeho druhu je stále intenzivnější. Spolu s tím roste tlak na kvantifikovanost, což posiluje sebeúčelnost sledovaných činností. Zatímco v minulosti tyto tlaky vycházely z kopírování sovětských (tedy především ruských a ukrajinských vzorů), nyní vycházejí z anglosaské tendence k řízení institucí po vzoru firem a z přeměny „lidského kapitálu“ v sebedisciplinizující se podnikatelskou jednotku. Komplementárnost tohoto východního a západního barbarství by zasloužila hlubší analýzu.

Podílíte se nějak na spolupráci s vládou nebo s jinými státními organizacemi?

V současné době nikoliv a ani do budoucna nic takového nepředpokládám.

Jste členem nějaké profesní asociace?

Nikdy jsem nebyl, nejsem ani nehodlám být členem žádné profesní asociace.

Vnímáte nějaká zásadní kontroverzní témata v rámci profesionální vědecké komunity?

Ve své knize Současná francouzská sociologie se obšírně zabývám vývojem a stavem kontroverzních témat co se týče francouzského prostředí. O dění v české vědecké komunitě informace nemám. Ze sociologů udržuji kontakty pouze s Petrem Hamplem, jemuž čas od času křtím knížky. Neznám ani personální složení sociologických pracovišť a kateder, a to dokonce ani v Ostravě.

4. Angažovanost a distancovanost

Co podle Vás stojí sociologům v cestě k větší angažovanosti ve veřejném prostoru? Je to např. potřeba soustředit se na vykazatelný výkon – články, výzkumy; nebo nemožnost prosadit se v době, kterou ovládají sociální média? Co podle Vás může být tou příčinou?

Myslím, žesociologům až donedávna nebránilo ve větším angažování na veřejnosti vůbec nic. Je ovšem pravda, že veřejné angažování přináší i svá negativa. Už nedovedu ani spočítat, kolik agresivních vzkazů jsem za svá vystoupení obdržel já. Sociální sítě umožnily vyjádřit se i lidem, kteří by měli problém napsat člověku dopis a odeslat ho z pošty. Nikdo z těch kritiků přitom věcně nepolemizoval s mými názory. Jen nadávají, jsou vulgární, někdy vyhrožují. Od nějakého pána z Chomutova jsem před lety dostal vzkaz, že přijede za mnou a zmlátí mne před mými studenty. Ani jsem to nepředával policii. V poslední době může od angažovanosti odrazovat i to, že současná vláda má silné tendence kriminalizovat odlišné názory a vydávat jejich nositele za tentokrát ruské agenty. Mně se tím jen potvrzuje hypotéza o věčných návratech v měnících se kulisách.

V souvislosti s vědeckou prací se často mluví o weberově konceptu „hodnotově nezatížené vědy“, tzv. hodnotové neutralitě. Jak tuto věc vnímáte? Může se podle Vás vědec nějak angažovat a přitom zůstat neutrální, aniž by byl např. usvědčen z aktivismu nebo ne-vědeckých aktivit?

Vědec může zůstat neutrální ve weberovském slova smyslu. To znamená, že explicitně vyjádří, jaká je jeho hodnotová orientace. Ani to ho však neochrání před usvědčováním z aktivismu a ne-vědeckých aktivit. Kolega Drulák by o tom mohl vyprávět více než já. Kolikrát jsem mu říkal, že dokud není v penzi, má si nechat všechny pokusy o nějakou objektivitu a vyváženost pro sebe. Do dnešní společnosti se to už zase nehodí.

Jak se může sociolog podílet na kultivaci veřejného prostoru? Jak by měl využít své profesionální vědění?

Veřejný prostor nelze kultivovat s použitím nějakého sociologického vědění. Lidé buď kultivovaní jsou, anebo nejsou. Za celý život se mi podařilo v diskusích jen ve dvou případech dospět do stadia, kdy jsme se i přes odlišnost názorů, rozešli kultivovaně. V prvém případě se jednalo o pána od Máchova jezera, který mne i přes přetrvávající názorovou odlišnost nakonec pozval, ať se k nim někdy stavím na kafe, ve druhém případě o učitele z Českých Budějovic, který zalitoval, že mne vyhodili z Práva, i když jsem psal jinak, než by se jemu líbilo. Proti těmto dvěma případům stojí stovky urážlivých reakcí, kde byla snaha o vysvětlování marná.

Vidíte nějakou úlohu sociologie v současné společnosti, případně nějakou vizi sociologie pro budoucnost? Jaká bude role sociálních vědců ve společnosti? Přemýšlíte o takových otázkách anebo se Vám zdají nepatřičné či příliš abstraktní?

Nepřemýšlím o nich. Zhruba od loňského podzimu přemýšlím o tom, kde bych ještě sehnal za přijatelnou cenu na zimu dřevo a kolik zásob rýže, cukru, mouky a konzerv si mám pořídit. Obávám se, že přijde doba krize, která v lidech uvolní to nejhorší, co v nich dřímá. Z diskusí na sociálních sítích je to patrné.

Burawoy přišel s modelem rozdělení sociologie: 1) profesionální, 2) zakázková, 3) veřejná, 4) kritická. Jak byste sociologické dělání vědy rozdělil Vy?

Neznám jeho typologii, ale při pohledu na ta označení mne napadá, že profesionální se vůbec nemusí vylučovat se zakázkovou, stejně tak jako veřejná se nemusí vylučovat s kritickou. Já jsem se v souvislosti s environmentalismem a s politikou pravicových vlád věnoval sociologii kritické. Možná to ode mne nebylo profesionální, ale určitě to nebylo na zakázku. Vystačil bych si s dělením na sociologii přitakající statu quo a sociologii, která je vůči tomuto stavu kritická. Právě v souvislosti s environmentalismem jsem ovšem narážel na limity kritické sociologie. Publikum se vás vždy nakonec zeptá, co tedy navrhujete. Máte pak jen dvě možnosti. Buď řeknete, že žádný návrh nemáte, neboť lidé si to musejí vyřešit sami. Pak vám namítnou, že nemáte co kritizovat, když nemáte řešení. Anebo řeknete, že byste řešení měl. Pak na vás začnou křičet, že už jim zase chce někdo něco vnucovat. Není snadné být kritickým sociologem.

Jak byste definoval intelektuála a jeho vztah k sociologickému vědění? Jak by se svým věděním měl nakládat? Má česká sociologie veřejně činného intelektuála?

Od dob, kdy jsem pracoval v textilce v oné cikánské četě, nemám rád slovo intelektuál. Je to osoba, které normální Cikán vysokozdvižný vozík nepůjčí. A dobře ví proč.

5. Mezinárodní pole

Povědomí o jiných národnostních sociologických komunitách, inspirace? Jak, v čem?

Přednášel jsem sociologii často ve Francii (Lille, Poitiers), méně často v Itálii (Trento) a Španělsku (Barcelona). Ze známých sociologů jsem se osobně setkal s Alainem Tourainem, Francoisem Dubetem a Ulrichem Beckem. Během studijních pobytů jsem se seznámil se složením pracovišť v Bordeaux, v Aix-en-Provence a v Paříži na Sorbonně, kde jsem ovšem pobýval na katedře historie. Jako oponent doktorské práce jsem působil v Besançon, pobočce univerzity ve Strasburgu, a v Paříži v Nanterre. Složení těchto pracovišť jsem znal, za posledních deset let se však mohlo změnit. Ovlivněn jsem byl pouze Ulrichem Beckem, který se ke mně choval velice přátelsky a můj doslov v jeho knize Riziková společnost ocenil několika pivy v jedné z mnichovských pivnic. Jinak mám z literatury povědomí o působišti několika desítek francouzských sociologů. Anglosaskou sociologii takto neznám.

Spolupráce se zahraničními týmy? Využívání zahraničních dat, institucí?

Počátkem devadesátých let jsem vedl český tým v rámci Tourainova výzkumu proměn v zemích východního bloku. Výzkum trval zhruba půl roku a v podstatě skončil neúspěchem. Tourainovi se nepodařilo v Česku, na Slovensku ani jinde najít aktéra změn podobného polské Solidaritě. Výzkum stál obrovské množství peněz a pokud vím, Touraine z něho nic nepublikoval.

Bibliografie

Burawoy, Michael. 2005. “For Public Sociology.” American sociological review, 70(1), 4-28.

Gramskopf, Rostislav. 2020. “Vít Horák: Společnost jako otázka: hermeneutický pohled na sociologii.” Historická sociologie, 12(2), 130-133.

Gramskopf, Rostislav. 2023. „Vybrané aspekty veřejné sociologie: Možné cesty dialogu v republice sociologů.“ Lidé města, 25(3), 25s. (vyjde v prosinci roku 2023)

Janák, Dušan. 2013. “Počátky teoretické sociologie v českých zemích. Text věnovaný památce prof. M. Petruska.” Sociológia-Slovak Sociological Review, 45(4), 339-364.

Nešpor, Zdeněk R. 2011. “Republika sociologů: zlatá éra české sociologie v meziválečném období a krátce po druhé světové válce.” Praha: Scriptorium.

Nešpor, Zdeněk R. a kol. 2014. “Dějiny české sociologie.” Praha: Academia.

Tzeng, Albert. 2012. “Framing Sociology in Taiwan, Hong Kong and Singapore: Geopolitics, States and Practitioners”.Doctoral dissertation.University of Warwick.