K některým aspektům a možným limitům kultivace veřejného prostoru naší společnosti

Na následujích řádcích se ve stručnosti a jistě v nedokonalosti pokusíme zmapovat některé významné linie, které brání kultivaci veřejného prostoru. Můžeme tyto oblasti rozdělit na perspektivu aktérskou (tedy v podstatě lidí, kteří do prostoru promlouvají) a pak perspektivu procesuální či institucionální.

Pokusíme se nalézt také některá možná východiska, o které je třeba dále pečovat. Celý text prakticky sleduje jeden jediný cíl. Obnovit diskusi ve společnosti. Cíl nepochybně veliký a ambiciózní.

Začneme perspektivou aktérskou. Bylo by jistě zajímavé, kdyby lidé, kteří prožili nějaké výnamné zlomové období (např. roky 1968 nebo 1989), své partikulární sentimenty nezobecňovali!

Jak můžeme rozumět tomu, že jejich zkušenost je zcela nepochybně doslova traumatická, neznamená to ještě, že doba, ve které se jejich zkušenost udála, je dobou, ve které se nacházíme v současné společnosti.

Hledat analogie ve své minulé zkušenosti a vyvozovat z ní důsledky pro současnost je jedním z prvků historicistického myšlení.

V pořádku, pokud tak činí, taková řeč má nepochybně svůj význam, neměli by všem aktivisticky svou zkušeností zastírat možné a nepochybně rizikové scénáře. Nemají patent na rozum. Předvídat také neumí a jejich spekulace mohou mít pro naši společnost nebezpečné důsledky.

Jediné co mohou, a je dobré, že tak činí, je vyprávět o své minulosti, rekonstruovat svou paměť. Nikoliv z ní vytvářet současnou politiku postavenou na sentimentálním vzpomínání.

To jsou odlišné věci a skutečně je důležité je od sebe oddělit. Chtějí snad formovat masy do nekritického přijímání procesů, které se odehrávají? Pakliže nám nabízejí svou osobní zkušenost, měli by nám tak své záměry sděli. Pakliže se snaží o politizaci své zkušenosti, měli by nám to také sdělit.

Jenže v přijetí řečeného v současné době brání některé procesy, které jsou pro porozumění ve společnosti zásadní. Tím přecházíme k perspektivě procesuální a institucionální.

Pojďme se na některé podívat. Můžeme o nich dále diskutovat a svou řečí se společně pokusit kultivovat veřejný prostor.

Nechceme totiž být ani mostem, ani pokryteckým reprezentantem Západu, ale zároveň ani jeho pasivním vazalem. Můžeme rozumět některým krokům naší vlády, ale je potřeba být opatrný, aby prostředky, jaké volí/me, nevedly ve svých (jistě nezamýšlených) důsledcích k návratu před rok 1989 v našem středoevropském prostoru. Nebo snad návrat do ještě "delší" minulosti. Či k jiným dalším možným společenským zlomům. S takovou kritikou “z druhé strany” se v naší společnosti setkáváme, ale bohužel jí není dopřáno symetrického prostoru.

Nepochybně velký vliv na dění v naší společnosti má právě americká zahraniční politika. Ta má bohužel i svůj negativní osten (ten právě nechtějí vidět ti, kteří zde nekriticky tuto politiku přijímají), a na ten se můžeme v krátkosti podívat. Je dobré znát limity a zdroj zdejších dopadů.

a) Intervencionismus:

Nedostatečné posouzení následků: Americká vláda často zasahuje do zahraničních konfliktů a vojenských operací bez dostatečného posouzení dlouhodobých politických, ekonomických a humanitárních následků. To může vést k destabilizaci regionů, jako se stalo v Iráku a Libyi. Nemůže např. k něčemu podobnému dojít i ve středoevropském prostoru?

b) Vytváření nestabilních vlád:

Americká intervence často nerespektuje složitou politickou realitu a etnické napětí v cílových zemích. To může vést k vytvoření nestabilních vlád a zvýšenému riziku rozpadu států, jak je to patrné v případě Iráku a Afghánistánu. Nemůže k něčemu podpobnému dojít i ve středoevropském prostoru?

c) Nedostatek diplomatických snah:

Preferování silového řešení s přehlížením významných státních středoevropských aktérů. Americká zahraniční politika se často soustředí na použití síly a militarizaci jako primárních nástrojů pro řešení mezinárodních problémů, což často zanedbává možnosti diplomacie a dialogu. Tento přístup může vést k prohloubení konfliktů a ztrátě důvěry. Nemůžeme některé tyto dopady vidět v novodobých výzkumech veřejného mínění? A to právě nejen ve vztahu k silným celkům (např. EU), ale také k vládním představitelům?

d) Nízká účast na mezinárodních dohodách:

Spojené státy se někdy vyhýbají podpisu důležitých mezinárodních dohod, jako je Pařížská dohoda o změně klimatu nebo Úmluva o zákazu chemických zbraní. Tím ztrácí USA možnost ovlivňovat globální agendu a spolupracovat na řešení globálních výzev.

e) Nerovnováha ve světovém obchodu:

Protekcionismus a obchodní bariéry: Americká politika preferuje ochranu domácího trhu prostřednictvím tarifů a obchodních bariér. Tyto opatření mohou vést k omezování volného obchodu a znevýhodňování rozvojových zemí.

f) Omezený přístup k rozvojovým zemím:

Americká zahraniční politika se mnohdy zaměřuje především na vlastní zájmy a zanedbává potřeby a rozvojové priority zemí se kterými "spolupracuje". Nejde však o symetrický vztah. Jde spíše o formu klientelismu anebo spíše vazalství.

Domnívám se, že sílu těchto nedokonalostí můžeme v podstatě vidět na vlastní oči. To neznamená, že bychom se měli od Západu odvracet. Tam samozřejmě patříme - o tom tu žádný spor není.

---

Abychom se ale vyhnuli negativním aspektům americké zahraniční politiky a zároveň čelili nebezpečím možných dopadů komunistického (nebo jinak autoritativního) režimu, to může být složitý úkol, vyžadující vyvážený a promyšlený přístup. Je na nás, abychom promysleli a hlavně sledovali, jak se plní jednotlivé části v našem veřejném prostoru volenými zástupci (a jejich rozhodovacími procesy):

a) Diplomacie a dialog:

Klíčovým prvkem je rozvíjení a posilování diplomacie a dialogu mezi zeměmi. Komunikace a porozumění mezi různými státy mohou vést k lepšímu řešení konfliktů a snížení napětí. Diplomatické jednání a vyjednávání by mělo být založeno na principu vzájemného respektu, rovnocennosti a snahy dosáhnout vzájemně prospěšných dohod.

Sami si můžeme udělat obrázek, v jakém stavu se nachází diplomacie - a především sami diplomaté (viz minulé zprávy o jejich stavu...)

b) Respektování lidských práv:

Důležitým aspektem je respektování lidských práv a podpora demokratických hodnot. Země by měly usilovat o dodržování lidských práv jak doma, tak i v jejich zahraniční politice. Podpora demokratických institucí a snaha o posilování občanských svobod mohou pomoci omezit výskyt negativních aspektů autoritářských režimů.

Samisi můžeme udělat obrázek, do jaké míry zde byly a jsou potlačovány lidská práva a demokratické hodnoty. A ve jménu čeho. Viz rozhodovací procesy nejvyšších soudů.

c) Multilateralismus a mezinárodní spolupráce:

Spolupráce mezi různými zeměmi a organizacemi může posílit mezinárodní stabilitu a přispět k řešení globálních výzev. Země by měly hledat společné cesty, které by umožnily dosažení společných cílů a zároveň minimalizovaly negativní dopady jejich politiky.

Sami si můžeme udělat obrázek, do jaké míry naplňujeme jednotlivé "indikátory", a kdo a jak se o tento multilateralismus snaží.

d) Kritické myšlení a otevřená debata:

Je důležité podporovat kritické myšlení a otevřenou debatu ve společnosti i v politickém prostoru. Diskuse o různých pohledech a argumentech může pomoci odhalit a vyřešit potenciální problémy spojené se zahraniční politikou.

Sami si můžeme udělat obrázek, co se děje s těmi, kteří se snaží objektivně věci analyzovat, nebo dokonce nabízet se svými zkušenostmi a vzděláním symetrickou analýzu statu quo. Sami vidíme, kdo tu vytváří seznamy tzv. dezinformátorů a "anti-systémových" aktérů ...

e) Získávání informací a objektivní analýza: Je nezbytné aktivně vyhledávat informace a provádět objektivní analýzu, abychom lépe porozuměli výzvám a rizikům, kterým čelíme. Zároveň je důležité být kritickým k informacím a nezaujímat předem stanovisko na základě jednostranných zdrojů!

Kultivace společenského prostoru si žádá schopnost symetrické analýzy. Vidět především limity a možné dopady globálních hráčů na geopolitickém poli. Můžeme rozumět snahám vlád i proslovům konkrétních lidí (protože prostě např. zažili dramatické přechody, viz roky 1969 nebo 1989), ale je skutečně nutné vidět především limity příliš silných a mnohdy neohleduplných opatření, která dopadají na naši společnosti – tedy na její jednotlivé skupiny a konkrétní občany. Jsou to totiž právě občané a jejich každodenní životy, které nesou tíhu všech rozhodovacích procesů. Neměli bychom na jejich hlas ve společnosti zapomínat. Ať jde o novináře, kteří jsou v jistém smyslu v opozici, ať jde o učitele, kteří učí dějiny na školách, anebo o decizní sféru, která tvoří jednotlivé politiky. Tyto skupiny, ať chceme nebo ne, jsou v konečném důsledky svázané společností, v jaké žijeme a budeme chtít žít všichni.

R. Gramskopf